Jsem 24letá slečna, co se potřebuje vypovídat. V normální době (ať je tím myšleno v době před fcb, či snad psaní deníčků) by mě napadlo vzít kabelku, peněženku a sejít se s kámoškou na rohu ulice a šly by jsme na kafe. Dnes sedím, doma s vínem, kamarádka hraje sims na fcb, občas mi zanechá zprávu: "Nedepkuj.", a problém je vyřešen. Jak je to dnes jednoduché. Jenže to všichni známe, někdy je potřeba lidského doteku, porozumění. Tak ho hledám tady. Jak? To sama nevím. Hlavně, že píšu, tedy mluvím.

A co vlastně řeším? Upozorňuji - řeším, nedepkuji. Dostala jsem dnes vyhazov z práce. Zase a opět ze stejného místa, ve stejné firmě, od stejného šéfa. Po úspěšném zvládnutí školy, jsem nastoupila na své vysněné místo. Rychle se zapracovala a s velkým nadšením odváděla práci za dva. No ale máme zde zkušební dobu, změnu vedení a šetření. Takže zkušební doba využit a já šla domu jen se 3 platy a první fackou od života. Byla, a stále věřím, že jsem tak trochu dítě štěstěny, jsem přesvědčena, že najít další práci bude hračka. No po roce na pracáku mě přešel úsměv. Stala se ze mne žena v domácnosti. I s jejími problémy (povídání si s televizí, osočováním okolí, že nedokáží pochválit mojí rutinní a pro ně zcela samozřejmou práci).  A ejhle práce mých snů tu byla opět. Po pohovoru, který mi přišel jako můj nejhorší, jsem byla úspěšně vybrána. Pocit euforie, mírnila dřívější zkušenost. Ale ruku na srdce, mohl by mít někdo takový pech, že by šel dvakrát ze stejného místa? V lednu jsem nadšeně nastoupila. Oslavu jsem si pro jistotu naplánovala na 1.duben. No jak již víte, budu slavit 29.února jako svůj poslední pracovní den. Ó, smyšlená krizi, chci ti poděkovat, že si mě tak užíváš. Důvod mého opětovného propuštění - šetření. Jak krásně mi znělo, je nám to líto, je nám to hloupé, vás již takto podruhé, snad na nás nezanevřete. Oni snad čekají, že se usměji, poděkuji jim a potřetí se přihlásím.

A tak tu sedím, s vínem. Vidím, jak za měsíc touhle dobou, budu mít za sebou - nákup, úklid, hledání práce, uvařeno, vyžehleno a budu vyčkávat pracující lid, abych s nimi aspoň prohodila pár slov. A co uslyším? Fuj, to nejím, tys nevyžehlila moji oblíbenou košili (to že ji dal do špíny dnes ráno je již zapomenutý fakt) atd. To opravdu člověka povzbudí.

Má vysněná práce v nedohlednu, jakákoliv jiná ještě dál. A já se ptám: " Najdu někdy své místo na tomto světě?" Nechci a ani nebudu končit pesimisticky. Přece jen to víno úspěšně funguje. Najdu Ho a to brzo. No a pokud ne, tak ty, můj drahý noťásku, budeš mé alkoholové bláboly zažívat častěji než ti bude milé. Ať žije veřejný deníček.

Děkuji za vyslechnutí a přeji krásný a pohodový večer, den....

Vaše Denisa

PS. doufám, že to drazí rodiče nečtete potají, jako dříve můj klasický deníček schovaný pod polštářem.